Retro recenze - Olympic / Laboratoř (1984)

V návaznosti na předchozí blog o U2 mi to nedá, abych se nezamyslel nad - pro mne - jedním z nejdůležitějších českých rockových alb osmdesátých let minulého století, alba Laboratoř skupiny Olympic, vydané v roce 1984 a nahrané ve složení: Petr Hejduk - bubeny, Béda Berka - klávesy, Milan Broum - basovka, Petr Janda - kytara, zpěv. 

Je to totiž deska hodně a vpravdě futuristická, ať už v instrumentaci či v textech, jejichž autorem je Zdeněk Rytíř. Jedná se o koncepční album, kde jsou skladby propojeny a víceméně plynule přecházejí jedna do druhé. Ústředním tématem je člověk ve světě času, vědeckého pokroku a vesmíru. Nejen kvůli tomu se mi v souvislosti s ní vždycky vybaví i Dark Side of the Moon od Pink Floyd a nepovažuju to za nijak přemrštěné.

Pomalu, rozvážně a až strojově znějícími osamocenými bicími se rozjíždí první skladba Laboratoř a předznamenává tak dílo celistvé, nesoucí neúprosné poselství. Výpověď zneuznaného vědce začíná slovy:

"Když sním, oči přivírám jak před neony

to v mé hlavě roztančí se elektrony

když spím, buňky dělí si mé chromozomy

- a pak že prý tu nedělám nic..."

Petr Janda navíc zpívá ironicky: neóny, elektróny, chromozómy, což je vtipné. Někde v půlce skladby nastupuje Milan Broum s neotřelým sólem na baskytaru(!). Použitý mimozemsko-industriální efekt odhaduju na flanger, společně s nějakým druhem boosteru, který jsem do té doby na baskytaře ještě neslyšel. Myslím, že tenhle upravený zvuk používá Broum i na předchozích, neméně koncepčních a futuristických albech Ulice a Prázdniny na Zemi. Soudě podle těchhle tří alb se mi najednou Olympic jeví jako maximálně progresívní kapela a nemám pocit, že by tenhle jejich aspekt byl kdy povšimnut, natož doceněn.

Druhá skladba Pohlazení skoro jako láska je tak vroucí, jak jen může být vyčítavý monolog zamilovaného muže v odlidštěném světě budoucnosti a vědy - tedy chladná, mrazivá a přesto niterná. Změny rytmů předznamenávají tendenci následujících skladeb a Béda Berka v ní na klávesy odvádí precizní a vynalézavou práci. Kytara je odsunuta do strany zvukového spektra a zvuk syntezátorů (stejně jako třeba u Kraftwerk) zůstává moderní i s odstupem třiceti let.

V Noční službě má Janda strašidelně zkreslený hlas a deklamuje o "vynálezech minulých i vynálezech budoucích - skalpel, mikroskop, perpetuum mobile" a evokuje tak atmosféru "setmělých laboratoří", ve kterých se hýbe budoucností...

Roboti už jdou je vtipná rytmická hitovka o robotech, kde Petr Janda se svou typickou artikulací dědkovsky RAPUJE(!):

"Každý je slušivě oblečen
koženou fólií povlečen

umí psát básně i romance
z radosti dá se i do tance

netrpí žádnými zlozvyky
mluví světovými jazyky

chodí a myslí a pracuje
nejí a nespí a nežije"

Tohle byla opravdová pecka a Olympic ji ve své době zpíval i v populárních televizních revuálních pořadech jako Dva z jednoho města a podobně.

Kyvadlo času je nádherná a mysteriózní skladba, zvukově překvapivá, nonšalantně využívající stereo a s tématem vzpomínek ubíhajícího času tudíž i s podtextem odevzdání se:

"Jsem starší než u školních vrat, než stačil jsem říct mám tě rád..."

Dodnes si pamatuju, že harmonicky i rytmicky zdánlivě rozjetou píseň Podivín, s dokonalou Hejdukovou hi-hatkou jdoucím v triolách proti rytmu, strhujícím sólem na bubeny a čarokrásným refrainem, jsem poslouchal dopoledne před tím, než jsme šli do kina na E.T. Mimozemšťana a celý den se tak pro mne stal jednou magicko-mysteriózně-nepozemsky a vesmírně grandiózní jízdou. 

"Octnul jsem se na této planetě

řekli mi: vítáme tě na světě

tak nazývají, že jsem se tu narodil

a žil.

Všichni jsou tady z tkání utkaní

a věří ve své zvláštní poslání

jen svědomí jim hrůzu nahání

a země s námi galaxií uhání"

Bylo to před třiceti lety a dodnes si ten pocit pamatuju. Pocit, že je třeba všechno jinak, že nejsme ve vesmíru sami, že po smrti nám bude objasněno celé naše pachtění. Když o tom teď tak podumávám, možná mi tenhle den a ten obrovský pocit neznáma a velikosti nějakým způsobem nasměroval další život. Podivína prostě dodnes vnímám jako soundtrack k cestám po hvězdách.

Následující Hodná holka je obrovský nářez, v jejíž úvodním riffu stojí bok po boku Janda, Broum i Berka s tím, že v prvních osmi taktech se jakoby nemohou dohodnout a každý dokončí ten riff jinak, po svém a docílí tak neskutečného disonantního efektu. Vzápětí se ale "dohodnou" a vytvoří tak poměrně náročný kompaktní riff, za který by se nestyděli ani Led Zeppelin a uvede tak další Jandovu zlověstnou deklamaci:

"Řekni mi co mi nejde do hlavy, 

že děláš někdy co tě nebaví

já čekám kdy tě jednou unaví stát na místě kam tě postaví."

Závěrečná Neučte roboty je o vystřízlivění z fascinace technikou:

"Ať nejsou víc, než my, ať mají zákony, my..."

a začíná modulovaným syntezátorovým ostinántním pikováním za doprovodu AUTOMATICKÉHO BUBENÍKA. Tenhle moment mi z celé desky asi nejvíc evokuje On the Run/Time z Dark Side of the Moon, ale v jedné chvíli se zvuk celé skladby změní v hymnický, harmonický soulad všech klasických rockových nástrojů. 

Celé album končí fadeoutem, do vytracena, triolovým rytmem automatického bubeníka, z dálky zaznívá zlověstný smích jakoby z budoucnosti, který mrazivě předznamenává pravděpodobný vývoj a zanechává ve mně pocit Tohle byla verze jednoho příběhu, jakou verzi máš ty?

Album Laboratoř bez nadsázky považuju za nadčasové. Zvukově, instrumentálně i obsahem sdělení. Tehdy ještě bylo daleko k masovému rozšíření osobních počítačů do domácností, nemluvě o virtuální robotice využívané jednotlivci. Takže s odstupem času - prostě hodně dobrý!