21. května jde do kin nový dokument o "lidech z maringotky". Tohle téma jsem pitval pár měsíců poté, co jsme se s rodinou po nějakých dvou letech bydlení ve vlastní maringotce na vlastní louce pod lesem v Doupovských horách, vrátili do města. Sice už ne do Prahy, kde jsme bydleli před tím, ale na Moravu, do Beskyd.
Snad jsem to téma mohl tehdy ještě nechat uležet. Cítil jsem se, jako bych tam přišel o všechny iluze o soběstačnosti, rodovém statku, slaměných domech a soužití s přírodou. Možná je načase říct, že to nebylo zase tak zlé.
Rána, kdy se k nám na louku přišly napást kamarádovy ovce, do oken nám od rána do večera svítilo slunce (když svítilo) a ráno ven na louku v pyžamu nebo jen tak... Náš Kocour s námi chodil po lese jako lovecký pes, chodil nám naproti nebo na několik dní zmizel.
Těchhle věcí bylo samozřejmě tuny: když venku vedle mě v noci přistála sova, divoce štěkající srnec, který se blížil soumrakem zezadu k maringotce a z těch zvuků tuhla krev, sršní hnízdo, temné mručení divočáků ve tmě... Místo televize výhled do hradby vysokých stromů, na strmé tmavé kopce, do nichž se opíral vítr, a které ozvěnou vracely každé šustnutí a každý noční zvuk.
Zároveň mi ale začínalo být jasný, že nejsem žádný velký zemědělec nebo dokonce ekofarmář, a tak jsem zkoušel tesat střešní šindele, což byla krásná a těžká práce se dřevem. Bohužel mi to šlo tak dobře (je z nich teď nová střecha kaple na tamním hřbitově), že se majitel místní pily rozhodl mne zaměstnat. Sušili a přenášeli jsme obrovské bukové kmeny nařezané naplocho. Řezali a pilovali trámy, štípali polena, lopatami přehazovali kopce pilin. Ocitl jsem se u cirkulárky. To už mi bohudík tak dobře nešlo a nakonec jsem toho nechal.
Ten poslední den jsem nešel z pily přímo domů, ale udělal jsem si malý okruh po Doupově, s audioknihou Carlose Castanedy ve sluchátkách. Bylo krásně, jasno a vedro a já jako bych spolknul všechnu moudrost světa.
Přesto všechno jsem se pořád nějak nemohl zbavit nejasného pocitu, že tam nepatřím. Převracel jsem ho v sobě jak se dalo, znamení, že mám zůstat se dostavovala téměř konstantně, a přece jsem jim nedokázal naslouchat. A nevyznám se v tom dodnes.
No. Jsem, kde jsem. Za nějaký čas snad budu zase vědět víc.
Děkuji. Bylo to krásné, děkuji.
Těchhle věcí bylo samozřejmě tuny: když venku vedle mě v noci přistála sova, divoce štěkající srnec, který se blížil soumrakem zezadu k maringotce a z těch zvuků tuhla krev, sršní hnízdo, temné mručení divočáků ve tmě... Místo televize výhled do hradby vysokých stromů, na strmé tmavé kopce, do nichž se opíral vítr, a které ozvěnou vracely každé šustnutí a každý noční zvuk.
Zároveň mi ale začínalo být jasný, že nejsem žádný velký zemědělec nebo dokonce ekofarmář, a tak jsem zkoušel tesat střešní šindele, což byla krásná a těžká práce se dřevem. Bohužel mi to šlo tak dobře (je z nich teď nová střecha kaple na tamním hřbitově), že se majitel místní pily rozhodl mne zaměstnat. Sušili a přenášeli jsme obrovské bukové kmeny nařezané naplocho. Řezali a pilovali trámy, štípali polena, lopatami přehazovali kopce pilin. Ocitl jsem se u cirkulárky. To už mi bohudík tak dobře nešlo a nakonec jsem toho nechal.
Ten poslední den jsem nešel z pily přímo domů, ale udělal jsem si malý okruh po Doupově, s audioknihou Carlose Castanedy ve sluchátkách. Bylo krásně, jasno a vedro a já jako bych spolknul všechnu moudrost světa.
Přesto všechno jsem se pořád nějak nemohl zbavit nejasného pocitu, že tam nepatřím. Převracel jsem ho v sobě jak se dalo, znamení, že mám zůstat se dostavovala téměř konstantně, a přece jsem jim nedokázal naslouchat. A nevyznám se v tom dodnes.
No. Jsem, kde jsem. Za nějaký čas snad budu zase vědět víc.
Děkuji. Bylo to krásné, děkuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat