Dokonalý svět

Zčistajasna jsem se ocitl ve světě svého dětství. V pocitu, že svět je úžasné místo. Je celý zářivý, svítí slunce a nebe je modré. A celý svět zahrnuje mé bytí teplem, které vnímám jako bych byl zaléván životní energií. Ta prostupuje mne a vše kolem. Dřevěná dětská hřiště sálají přátelskou výzvou, cesty, chodníky a tráva jsou tu pro mne a není větší radost, než po nich jít, nechat se vést a cítit všudypřítomnou tichou radost. 

Svět je dokonalý, rozmanitý a není čeho se bát. Není nic, co by nemohlo být vyzkoušeno. Potůčky v parku světélkují slunečním svitem probleskujícím mezi listy stromů. Měkké jehličí na zemi kolem nachových kmenů borovic s jejich starodávnými kořeny vystupujícími na povrch voní a vůně se nese v jemném letním vánku světem. Světem, který byl stvořen pro hry.

Jsem pořád kluk a jsem zahrnutý bezstarostným bytím. Nemůže se nic stát. Opírám se do pedálů svého červeného kola Velamos s protáhlým sedlem a samolepkou Honda na blatníku.

Lehce a pevně svírám řídítka a jedu kam chci. Neznám pocit neúplnosti, jsem jen já ve světě. Ve světě, jenž je mi přátelsky nakloněn. Cítím jeho podporu a vnímám, že není rozdíl mezi ním a mnou. Hranice, kde začíná on a kde končím já se nedá nijak určit. Všechno co je, se spojilo a obestírá mne přívětivým teplem.

O třicet let později jsem znovu na těch místech a ten desetiletý kluk tady pořád je. Nic se nezměnilo. Ten přítomný okamžik, tak věčný a tak sladký je stále tady, vždycku tu byl. Jak jsem to mohl nevidět, jak jsem mohl zapomenout. 

Vidím našeho malého synka, má zrovna spoustu práce s autíčky, které parkuje vedle sebe ke kraji koberce. Nahlas si s nimi povídá a je plně zaujat. Dlouhé vlásky si odhrnuje z tváře, je bos a pořád v pohybu.

Vidím sám sebe. Jsem jako on.