10 nejlepších hudebních alb

1. Bylo mi 12, když jsem poprvé slyšel desku A Hard Day's Night. Nikdy na to nezapomenu. V obrovských sluchátkách Tesla to dunělo a já nemoh uvěřit, že je něco takovýho možný. Takovej drajv. Každý ráno jsem dobrovolně vstával dřív, abych si moh pustit celou desku ještě před tím, než půjdu do školy. Tam jsem se pak soustředil hlavně na to, jak si ji zase pustím až přijdu ze školy. Kvůli téhle desce jsem se naučil na kytaru. Bolelo to a já se nejdřív snažil obejít mačkání akordů tím, že jsem hrál pouze na prázdné struny. No, nefungovalo to. Nastoupil jsem do něčeho...

2. ...z čeho už pak nešlo vystoupit. Springsteenovo Born in the USA, které opravdu neoslavuje Ameriku s vypalovačkou No Surrender a nezlomnou, odhodlanou a nezraněnou Bobby Jean jsme dokonce zkoušeli o pár let později na intru v Pardubicích. S akustickou kytarou a klavírem. Tehdy nám nikdo nemohl vzít nadšení. Byla to místnost, kde si uklízečky vařily kafe, takže nás pak vždycky vyhodily. Plkaly tam pak o saponátech nejspíš. 

3. Nothing Like a Sun byla myslím druhá Stingova sólovka, náročná rytmicky a vůbec prostě celej Sting. Na záchodech v hospodách jsme zpívali: Óó já jsem vetřelec, jsem legááální vetřelec, i'm an englishman atakdál... Tady jsem poprvé slyšel Hendrixovo Little Wing a dodnes mám z toho takový mrazení, že od té doby už vždycky originální Hendrixovu verzi odzívám. Největší kytarové sólo všech dob se nachází právě v téhle Stingově verzi a má ho na svědomí Hiram Bullock, jenž už není mezi námi.

4. Desku Synchronicity považuju za vrcholný The Police, mimochodem snad nejhorší název kapely vůbec. Trvalo mi, než jsem se srovnal s tím prapodivným suchým a tichým a nanicovatým zvukem bicích. Pustil jsem si záměrně nejdřív druhou stranu, protože začíná Every Breath You Take a já už měl o týhle skladbě načteno stohy. No, stohy, v Melodii vyšel tehdy článek o Stingovi... S odstupem času Stewart Copeland dobrý, skvělý, úžasný! O přestávkách jsme ve škole hrávali 4ručně na klavír King of Pain a tahle trojka písní spolu s Wrapped Around Your Finger a Tea in the Sahara, kterou album končí, je svým způsobem srovnatelná minimálně s koncem Abbey Road (a modří již vědí).  Btw tuhle desku a ještě Born in the USA jsem si půjčil v knihovně na Ruské v roce 1987 za 3 Kčs na měsíc a nahrál je obě na kazetu TDK 90. Vešly se tam skoro celé...

5. Tunnel of Love je Springsteenova netypická deska. Sám Springsteen o ní mluvil jako o desce o muži doma, narozdíl od Born in the USA, která byla o muži v autě. Na obalu chlápek s kravatou, divím se, že mě to tehdy vůbec neodradilo. A jsem rád, protože takovýhle aranže a celkovej zvuk téhle desky je pro mě vzorem. Slyšel jsem pak něco z toho na koncertech a už to nebylo ono. Ale tenhle Springsteen se svým Tougher Than the Rest jak tam tak stojí rozkročenej a rozhodnutej, to je fakt něco. A lepší příběh a zpěv než ve Spare Parts si momentálně nevybavuju.

6. LP Communique od Dire Straits, dávno rozpadlé kapely ze 70's bylo zajímavý nejen tím, že Knopfler frázuje na kytaru úplně jinak než zpívá a to ZÁROVEŇ, ale i tím, že na Dire Straits v té době chodili v Anglii pankáči. Což je zvláštní, protože alespoň na téhle i první DS desce je zvuk kytary čistočistý, nezkreslený až zasněný, v podstatě něco jako Maláskův romantický klavír, pardon. Kompaktní jakoby nahej zvuk bez ničeho. A zvuk bubenů - takovej jsem dneska v roce 2015 ještě neslyšel.

7. Ve věku čerstvě dosažených 12 let jsem se pod dojmem alba Emotion Barbry Streisand (a hlavně fotky na obalu) rozhodl napsat jí dopis (papírovej, žádnej email tehdy), ve kterém vynachválím její hlasový projev a vytříbený umělecký styl vůbec a zároveň ji požádám o ruku. Samozřejmě až dospěji a vystuduji. Zbývající čas jsem hodlal vyplnit opakovaným poslechem tohoto vinylově erotického skvostu. Ty jakoby pop songy jsou napsaný tak dobře a zvuk celý desky je tak DOBREJ a jsou tam kytarový pasáže, který bych do popu rozhodně nezařadil a jsou tak DOBRÝ a Barbra zpívá tak DOBŘE, že to bylo fakt dlouhý težký období a

8. snad proto, že mi Barbra na můj dopis nikdy neodepsala (a já anžto neznaje adresy jsem jej nikdy neodeslal) jsem se nakonec rozhodl vyhranit se ne jako metalák nýbrž jako depešák. Deska Music For the Masses s dunícím, mystickým a kovově sténajícím Never Let Me Down Again se mi stala prostředkem k útěku do mého chlapeckého pokojíčku, kde jsem se stával pátým členem Depeche Mode a s imaginárním syntezátorem značky Emulator jsem hypnotizoval imaginární davy spolužaček pod pódiem. Dave Gahan čím je starší, tím je neuvěřitelnější zpěvák a Martin Gore, i když říká, že DM mají v podstatě jen tři písničky, čím dál neuvěřitelnější skladatel a remixátor. Viz jeho album Counterfeit, které otvírá In My Time Of Dying od Led Zeppelin.

9. Deep Purple In Rock ač má taky zajímavý obal, (parodii na nějaké mrtvé americké politiky, tuším) mě zaujala hlavně úplným začátkem. Podotýkám, že jsem ji poprvé pustil ještě na gramofonu (milé děti) a do smrti na to nezapomenu. To, co se dělo v pokoji během téhle Speed King overtury nejsem stavu popsat. Nepamatuju si to totiž. Ale tehdy jsem začal víc cvičit na kytaru a začaly mi růst dlooouhý vlasy... Zajímalo by mě, co se stalo se zvukem bicích na dalších Deep Purple deskách, kde ze syrového bušení zůstalo takové jenom nějaké cvak cvak a prsk prsk...

10. No a nakonec jsem vzal na milost i ty absolutně nemuzikální a uhuhlaný Stouny, co hrajou všechno raději pomalu i s tim hrozným "Kejtem" a ještě strašnějším "hubou Jaggerem". Ze Sticky Fingers na mě tehdy fakt dýchl něco jako Woodstock (nechce se mi teď dohledávat časovou ne/posloupnost) a já byl na další dlouhá léta hluboko z(a)tracený v dlouhých vlasech, roztrhaných fialových džínách (v roce 1991 nevídaných), kožených bundách, kytarách, cigárech, nočních útěcích, sudech piva, šílenství a oboustranného  despektu celého okolního okolí.

Je nabíledni, že těch desek by mohlo být mnohem víc, jako třeba Abbey Road, Led Zeppelin I., The Wall... O nich zas někdy příště.