Zkouknul jsem to celé kdysi vestoje v noci na sluchátka se spícím miminem a jeho první rýmou. (Vysvětlivka pro budoucí otce - mimino s rýmou nemůže spát vleže, musí vsedě. Ale když je moc malé, nedokáže ještě sedět atd atd. Případné dotazy do komentů).
Netuším kolik Gabrielovi tehdy bylo, vidím, co vidím. Chlapa s bílou bradkou, kterej přišel, stoup si sám na otáčivý pódium a sám se v úvodní skladbě doprovodil na klávesy tak, že mě to přikovalo k monitoru a dal jsem to celý. Celej dvou a čtvrthodinovej koncert, ze kterýho jsem znal všehovšudy jeden song.
Když takovejhle neuvěřitelnej chlápek, na kterým je VIDĚT, že je moudrej, zpívá:
"I have my fears
but they do not have me"
říkám si Aha, tak takhle to je... Je zvláštní, jakou sílu kolem sebe šíří chlap, který přizná svou slabost. Protože přece jen většina z nás nejsou Bruceové Willisové ve Smrtonosný pasti. Stačí nám šlápnout jen tak ve fusekli na hřebík a jsme mimo hru.
Tohle je taky jeden z těch koncertů, kdy si říkám Co tam jako bude celý dvě hodiny dělat a pak jen čumím a čumím a čumím. Kdysi se mi tohle stalo i s Pet Shop Boys - další taková "kapela", jeden stojí za synťákama a druhej tam tak popochází... no a jaká to byla nakonec show - ale to už je dávno. Bylo to ještě za te-le-vi-ze, takže se to ne tak úplně počítá. Tam byl člověk vděčnej i za odpolední dvě hodiny videoklipů na TV Premiéra...
Takže tak. Nějaký videa z tohohle koncertu v Miláně na youtube ještě zůstaly, tak doporučuju. Na basu tam je Tony Levin a u druhýho mikrofonu je dcera Petera Gabriela Melanie.
Žádné komentáře:
Okomentovat