O mužských klanech a U2

Nahoře: Mullen, Clayton, Hewson, Evans starší; 

dole: ve stejném pořadí jejich synové.

(foto z knihy U2 o U2)

Kdysi jsem dostal darem nádhernou a obsáhlou publikaci s názvem U2 o U2. Mám pocit, že knihy o rockových kapelách bývají nudné, pokud v nich hledáte víc, než historky ze zákulisí. K napsání tohoto článku mě inspirovala společná fotka OTCŮ členů U2. U2 mně provázejí od puberty, tedy už nějakých pětadvacet let a byla to pro mě vždycky tak nějak "jiná" kapela. Nebudu se teď zabývat jejich hudbou a tím, jak strašně těžký je udělat desku, nesmírně zajímavý mi teď spíš přijde jejich fungování jako chlapů ve světě, v rodině a mezi sebou.

V téhle knize, která je pozoruhodná už svým designem a výtvarnou stránkou, je na cca 340 velkých stranách popsán mezi řádky příběh poslední velké kapely současnosti (s Rolling Stones a Pink Floyd) a to vlastními slovy svých členů. Jako jedna z mála kapel za celou dobu své existence od 70 let minulého století nezměnila obsazení. Nepoužívají sex drogy a rokenrol, jsou to chlapíci spíš hloubaví, hledající a niterně sebereflexívní. Chlapi mají tendenci patřit do určité skupiny, klanu, prostě někam patřit. Možná je to archetypální záležitost, kdy se naši předci sdružovali do skupin kvůli bezpečnějšímu a úspěšnějšího lovu. A do těchhle klanů postupně přibývali jejich synové, vnuci, potomci, kterým bylo předáváno komplexní poznání.

Když jsem ty dvě fotky poskládal takhle k sobě, zjistil jsem, že z nich jde obrovská síla. Myslím, že to je přesně to, čemu se říká síla předků, jejich podpora, vědomí, že jsou nebo byli a stojí za námi v dobrém i zlém. A chlapi z U2 jsou tvořiví, silní a skromní. Na kolik současných kapel si můžeme utvořit takhle silný názor? Stojí za současnými kapelami tak silný příběh? Můžou za to hudební televizní soutěže a skutečnost, že si každý dnes může nahrát desku doma v obýváku? 

Zátiší s U2

Než jsem si přečetl tuhle velkou a tlustou maxiknihu, měl jsem za to, že když se práce nedaří, asi bych to neměl hrotit. Často se s tímhle postojem setkávám i v různých duchovních učeních. Ale na příběhu U2 jsem se znovu poučil o tom, že přes obrovskou počáteční nepřízeň osudu/vesmíru/boha, je možné dosáhnout čehokoli.

Samotnému mi po letech klasického hudebního studia dělá problém zahrát to, co cítím. Hrát jinak, než podle stupnic, cvičení, prstokladů a skladeb dávno mrtvých cizích skladatelů, o nichž - nepočítaje životopisná data - nevím nic. Ani jeden z U2 nemá, stejně jako Beatles, hudební vzdělání. Díky tomu je opravdu možné říct, že právě proto vytvořili svůj vlastní styl. Edge je jeden z nejoriginálnějších kytaristů. Nepoužívá žádné klasické bluesové ani r'n'r postupy. Nic z toho co hraje jsem nikdy dřív ani později neslyšel. Málokdy hraje akordy a už vůbec ne klasické bigbítové beglajty. Pustťe si New Year's Day nebo An Cat Dubh z prvního, daleko nejlepšího, ne-u-vě-ři-telného alba Boy. 

Velké kapely jsou zároveň nositeli příběhu. Když mi bylo 14, čítaval jsem o U2 v tehdejším vynikajícím hudebním časopise Melodie, (ve kterém například vycházel na pokračování deník Ringo Starra!). Říkal jsem si tehdy: Hmmm, ú dvě ú dvě, vypadaj úplně jinak než Elán nebo Olympic, ty bych teda rád někdy slyšel (podotýkám, že v té době NEBYL internet, natož youtube). Netušil jsem, že se to čte jinak, a když jsem to zjistil, snad ještě ten večer jsem poprvé slyšel Where the Streets Have No Name v rádiu v pořadu legendárního Jiřího Černého. Verze Streets pod odkazem je z koncertu na hradě Slane v Irsku, který se konal pár dní po smrti Boba Hewsona, Bonova otce. Prý to byl svým způsobem rituál...

Teď, když jsem sám otcem, obdivuji svého tatínka ještě víc. Nedovedu si představit jak mohli nás, dvě děti, v komunismu, bez mobilů, bez eshopů, bez jednorázových plínek, bez Déjedničky a se Škodovkou stovkou, skládaným toaletním papírem, v paneláku na sídlišti s maminkou vychovat a zůstat příčetní. Často myslím i na dřívější generace mužů našeho rodu. Chodím po místech, po kterých chodili oni, ti, které jsem znal. A těm, které jsem nikdy nepoznal, zajatcům, bojovníkům, chlapům, mužům, tátům a klukům druhé a první světové války i ostatních válek, děkuju, že to prožili za mně a já si už o tom teď můžu v teple psát blogy.

P.S. Staré desky Olympiku Ulice, Laboratoř, Bigbít a prvních sedm desek Elánu i dalších - nestydím se to přiznat - jedu tak jednou za pět let z nostalgie dodnes.