Celej Redford, hmoždinky aneb Vše je ztraceno

Kocour

Z lesa, kde jsme bydleli, jsem našemu kocourovi přivezl do paneláku, kde teď bydlíme, obrovskou borovicovou větev, kterou mu budu instalovat coby šplhadlo, odpočívadlo, brousidlo na drápky a rozhlednu v rohu našeho obýváku. Vezl jsem ji 500km na střeše společně s Kocourem v autě. 

Rozhodl jsem se jet na noc kvůli menšímu provozu, kdyby mi ta větev, zabalená ve stavební plachtě, cestou spadla. Tato domněnka se vzápětí ukázala jako mylná, provoz byl snad ještě větší, než ve dne. Cesta mi kupodivu trvala nějakých 7 hodin, vezl jsem na střeše ještě naše ergonomické, těžké a nadstandardně široké matrace a náklad na střeše neustále vydával znepokojivé zvuky, v důsledku čehož jsem jel rychlostí cca 180km za tři hodiny a stavěl na každém druhém odpočívadle a kontroloval náklad. Na tu cestu nezapomenu, zjistil jsem tehdy na dé jedničce jak jsem starý a zotavoval jsem se ještě 14 dní.

Nejzajímavější na tom ale bylo, že jsem celou dobu pochyboval. O tom, že je blbost vozit totálně neskladnou větev přes celou republiku a trvalo několik týdnů jenom než jsem se ustanovil na konečném modu operandi. Když byla ta větev konečně přestěhovaná, a když jsem z hlavy vyhnal všechny katastrofické scénáře toho, jak ten kus dřeva způsobí hromadnou nehodu, vytanulo mi, že to vlastně bylo fajn. Bylo to ONO. Měl jsem misi. Předsevzal jsem si, že jakmile mě ta větev naštve, nechávám ji na nejbližší benzínce ve křoví. Ale pořád jsem si cestou říkal zatim dobrý, ještě ji uvezu.

A stejný pocit jsem měl, když jsem se kvůli dřevu na topení vydával s motorovkou ukrutnými krpály dolů lesem a pak se po nich zase škrábal nahoru s nařezanými bukovými, vrbovými, borovicovými a smrkovými kmeny na rameni. S každou kládou jsem myslel, že bude po mně. Ale to dřevo na zimu jsem tehdy prostě sehnat MUSEL. Nebo když týden v kuse pršelo a voda crčela stropem do kůlny, ve které byl pilinový záchod, protože ve vichřici odletěl kus pískované lepenky ze střechy, chtě nechtě jsem musel ven a v tom dešti a vichru provizorně na střechu natáhnout obrovskou stavební plachtu (6 x 8m), protože není dobrý sedět na záchodě a kape vám při tom na zadek. A zvláštní bylo, že v těch chvílích, na místo mé změkčilé prchlivosti a sebestřednosti, nastoupila jakási chladná a neústupná cílevědomost, kdy jsem  zimu/vedro vnímal tak nějak okrajově a soustředil se jen na to, co je třeba udělat. Pro mě byl tohle totální průlom ve vnímání sebe sama. 

Redford je zkrátka borec (All Is Lost)

Vzpomínal jsem na film All Is Lost, kde se stárnoucí Robert Redford sám, samotinký na moři snaží zachránit holý život a uvědomil jsem si, že i když je to jenom film, tak všechno, co v něm Redford dělá, dělá právě s touhle zvláštní chladnou hlavou. Možná je to pro někoho prostě normálka. Pro mě ne.

A k dovršení dramatického oblouku ještě jednu příhodu:

Větev. 
Zatím naležato, ale 
jednou, jednou bude nastojato.

Dneska jsem v baumaxu nakupoval nějaký spojovací matriál, vlastně to byl matriál k tomu, abych přidělal ke zdi tu Kocourovu větev a jako obvykle jsem si nebyl jistý s velikostí hmoždinek. Vždycky jsem měl hmoždinku moc malou, takže jsem vyvrtanou díru potupně do-vy-pl-ňo-vá-val přelámanými párátky. Nachomýtl se tam prodavač asistent, tak jsem se ho zeptal, který hmoždinky si mám koupit na ty svoje vruty. A on, že přivede KOLEGYNI! Přivedl starší paní, ta se zeptala zda to chci do plného nebo DUTÉHO! Já řekl, do PANELU, ona mi našla hmoždinky a já se zeptal co jako je ten dutý povrch, protože jsem si nedovedl představit jak bych vrtal PROSTOR do něčeho DUTÉHO. Prodavač asistent nic neříkal, ale vypadal, že je jedno ucho. A paní řekla NO TŘEBA CIHLA. Takže jsme tam s prodavačem asistentem stáli jak trubci vedle paní kolegyně. Chjo. Hlavně, že my chlapi potřebujem MISI.