Nedávno jsem byl u nás na Valašsku v obchodě se suvenýry, kde jsme koupili malý dárek pro jednoho Velkého muže...
V tom obchůdku měli taky poslední album slavné kapely z blízkého ValMezu, Mňágy & Žďorp a já si vzpomněl na jejich první desku Hodinový hotel, jejíž titulní skladba se stala soundtrackem mého pohnutého studentského života. O jejich poslední desce (stejně jako o všech předchozích) nevím téměř nic, upadli u mne záhy v krutou nemilost. Zjistil jsem totiž, že vystupují v jakýchsi dětských oblečcích. A snad proto mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si to jejich nové céďo i KOUPIL, jen abych viděl, jak šel jejich život a zda jsou pořád tak odevzdaně depresivní jako tenkrát. No, nakonec jsem ho nekoupil.
V tom obchůdku měli taky poslední album slavné kapely z blízkého ValMezu, Mňágy & Žďorp a já si vzpomněl na jejich první desku Hodinový hotel, jejíž titulní skladba se stala soundtrackem mého pohnutého studentského života. O jejich poslední desce (stejně jako o všech předchozích) nevím téměř nic, upadli u mne záhy v krutou nemilost. Zjistil jsem totiž, že vystupují v jakýchsi dětských oblečcích. A snad proto mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si to jejich nové céďo i KOUPIL, jen abych viděl, jak šel jejich život a zda jsou pořád tak odevzdaně depresivní jako tenkrát. No, nakonec jsem ho nekoupil.
Ale
myšlenka to byla zřejmě tak silná, že způsobila, že jsem za pár minut
na to potkal o kousek dál Petra Fialu, zpěváka z Mňágy. Nebyl jsem tím
nijak ohromen, neboť - a tím se dostávám k meritu věci - tohle se mi děje furt.
Totiž:
před lety letoucími, kdy jsem byl posedlý touhou po Darince Rolincové
(vlastně to nebyla až taková léta letoucí, v té době už to byla velká
holka Dara a já mladý a nadějný diplomovaný umělec), jsem si tak plul
Jungmannkou a dumal nad Dařiným tetovaným lýtkem, když jsme do sebe
takřka vrazili na chodníku před tehdejším vydavatelstvím Popron. A tehdy
jsem byl tou shodou náhod - synchronicitou - o(c)hromen. Nedovedl jsem
si to vysvětlit jinak, než že se stal zázrak a dostalo se mi (nám
oběma!), znamení. Ale jelikož jsem byl hoch introvertní / tupohlavý,
nechal jsem ji odejít.
Dnes
vím, že kdybych tehdy vyslyšel a řídil se voláním Ducha, byl bych otcem
všech našich dvaadvaceti dětí já. Nenápadně, s citem, ale důrazně bych
ji vedl i hudebně a celkově umělecky vůbec od všech těch "mmmmbejby"
popěvků a nechal zavřít Štaidla za jeho ubohou knihu historek, ve které o
Daře, coby své exmilence, pindá nechutné detaily.
Existují
v mém světě lidé, přátelé, se kterými se nepotkám častěji než jednou za
rok. Existují i tací, se kterými se potkám jednou za deset let. Takové
chvíle vnímám jako významné a tak se mé ego snaží i významně zapůsobit.
Rád nosím trička a vlastním jich ukrutnou sílu. Zvlášť těch s hudebními
motivy, které sbírám trochu jako varující memento své zahozené umělecké
kariéry. Používám z nich tak desetinu. V den takového významného setkání
se pak prsím před zrcadlem a zkouším, které tričko mi nejvíc zvýrazní
mé netrénované bicepsy. Zpravidla pak po dlouhém vnitřním boji zvolím
takové, ve kterém se cítím blbě. Zejména proto, že jsem jej neměl léta
na sobě.
| 42 |
Když
pak sedím s někým, koho jsem fakt dlouho neviděl, jako by se něco
vrátilo, něco, díky čemuž pak v náhlém a superrychlém vhledu vidím, že
mám na sobě přesně to, co jsem měl na sobě, když jsme se viděli
naposled. Co se děje? Co to vypovídá o způsobu mé / jeho / její reality?
Místo abych působil jako někdo, kdo po všech těch letech konečně
odhalil otázku na konečnou odpověď života, vesmíru a vůbec, sedím tady v uřvaným triku Sex Pistols.
A v uších mi zní verš písně King For a Day Fool For a Lifetime od božských Faith No More:
"Don't let me die with that silly look in my eyes..."
A v uších mi zní verš písně King For a Day Fool For a Lifetime od božských Faith No More:
"Don't let me die with that silly look in my eyes..."
Žádné komentáře:
Okomentovat