Nedávno jsem byl u nás na Valašsku v obchodě se suvenýry, kde jsme koupili malý dárek pro jednoho Velkého muže...
V tom obchůdku měli taky poslední album slavné kapely z blízkého ValMezu, Mňágy & Žďorp a já si vzpomněl na jejich první desku Hodinový hotel, jejíž titulní skladba se stala soundtrackem mého pohnutého studentského života. O jejich poslední desce (stejně jako o všech předchozích) nevím téměř nic, upadli u mne záhy v krutou nemilost. Zjistil jsem totiž, že vystupují v jakýchsi dětských oblečcích. A snad proto mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si to jejich nové céďo i KOUPIL, jen abych viděl, jak šel jejich život a zda jsou pořád tak odevzdaně depresivní jako tenkrát. No, nakonec jsem ho nekoupil.
V tom obchůdku měli taky poslední album slavné kapely z blízkého ValMezu, Mňágy & Žďorp a já si vzpomněl na jejich první desku Hodinový hotel, jejíž titulní skladba se stala soundtrackem mého pohnutého studentského života. O jejich poslední desce (stejně jako o všech předchozích) nevím téměř nic, upadli u mne záhy v krutou nemilost. Zjistil jsem totiž, že vystupují v jakýchsi dětských oblečcích. A snad proto mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si to jejich nové céďo i KOUPIL, jen abych viděl, jak šel jejich život a zda jsou pořád tak odevzdaně depresivní jako tenkrát. No, nakonec jsem ho nekoupil.
Ale
myšlenka to byla zřejmě tak silná, že způsobila, že jsem za pár minut
na to potkal o kousek dál Petra Fialu, zpěváka z Mňágy. Nebyl jsem tím
nijak ohromen, neboť - a tím se dostávám k meritu věci - tohle se mi děje furt.
Totiž:
před lety letoucími, kdy jsem byl posedlý touhou po Darince Rolincové
(vlastně to nebyla až taková léta letoucí, v té době už to byla velká
holka Dara a já mladý a nadějný diplomovaný umělec), jsem si tak plul
Jungmannkou a dumal nad Dařiným tetovaným lýtkem, když jsme do sebe
takřka vrazili na chodníku před tehdejším vydavatelstvím Popron. A tehdy
jsem byl tou shodou náhod - synchronicitou - o(c)hromen. Nedovedl jsem
si to vysvětlit jinak, než že se stal zázrak a dostalo se mi (nám
oběma!), znamení. Ale jelikož jsem byl hoch introvertní / tupohlavý,
nechal jsem ji odejít.
Dnes
vím, že kdybych tehdy vyslyšel a řídil se voláním Ducha, byl bych otcem
všech našich dvaadvaceti dětí já. Nenápadně, s citem, ale důrazně bych
ji vedl i hudebně a celkově umělecky vůbec od všech těch "mmmmbejby"
popěvků a nechal zavřít Štaidla za jeho ubohou knihu historek, ve které o
Daře, coby své exmilence, pindá nechutné detaily.
Existují
v mém světě lidé, přátelé, se kterými se nepotkám častěji než jednou za
rok. Existují i tací, se kterými se potkám jednou za deset let. Takové
chvíle vnímám jako významné a tak se mé ego snaží i významně zapůsobit.
Rád nosím trička a vlastním jich ukrutnou sílu. Zvlášť těch s hudebními
motivy, které sbírám trochu jako varující memento své zahozené umělecké
kariéry. Používám z nich tak desetinu. V den takového významného setkání
se pak prsím před zrcadlem a zkouším, které tričko mi nejvíc zvýrazní
mé netrénované bicepsy. Zpravidla pak po dlouhém vnitřním boji zvolím
takové, ve kterém se cítím blbě. Zejména proto, že jsem jej neměl léta
na sobě.
42 |
Když
pak sedím s někým, koho jsem fakt dlouho neviděl, jako by se něco
vrátilo, něco, díky čemuž pak v náhlém a superrychlém vhledu vidím, že
mám na sobě přesně to, co jsem měl na sobě, když jsme se viděli
naposled. Co se děje? Co to vypovídá o způsobu mé / jeho / její reality?
Místo abych působil jako někdo, kdo po všech těch letech konečně
odhalil otázku na konečnou odpověď života, vesmíru a vůbec, sedím tady v uřvaným triku Sex Pistols.
A v uších mi zní verš písně King For a Day Fool For a Lifetime od božských Faith No More:
"Don't let me die with that silly look in my eyes..."
A v uších mi zní verš písně King For a Day Fool For a Lifetime od božských Faith No More:
"Don't let me die with that silly look in my eyes..."
Žádné komentáře:
Okomentovat